FB   Twitter   You Tube

Jan Dismas ZELENKA – Officium defunctorum a Requiem in D za Augusta Silného

zelenka_officium_400Jan Dismas ZELENKA (1679−1745)

Officium defunctorum ZWV 47 a Requiem in D ZWV 46

novodobá premiéra


♦ Audio CDGramophone Magazine Editor's Choice a nahrávka měsíce června 2011
♣ Video ukázka

"...Václav Luks diriguje Officium defunctorum s široce dramatickou energií; hudebníci a zpěváci Collegia 1704 hrají a zpívají s precizností a lyrismem. Ve výjimečném Invitatoriu můžeme slyšet úžasná hudební gesta v orchestrálních ritornelech  a alt Markéty Cukrové se zde se sborem prolíná zcela plynule. (...) Odkrývá se nám tu skvostné mistrovské dílo."
David Vickers, Gramophone 4/2011


 

 

Zelenkova hudba ke smutečním obřadům za Augusta Silného odhaluje nejpůsobivější tvář velkolepého barokního divadla smrti. S temnou atmosférou Officia, semknutého neúprosným rytmem střídání lekcí a responsorií a přísného kontrapunktu s gregoriánským chorálem, příkře kontrastuje oslnivost a zvuková rozmanitost Requiem. Zádušní mše zde není výhradně smuteční hudbou, ale především předzvěstí vzkříšení a apoteózou zesnulého panovníka, jehož dvůr obdivovala celá Evropa.

 

   
Collegium 1704

Collegium Vocale 1704

sólisté SATB

Václav Luks – dirigent

 

Obsazení sboru a orchestru:

smyčce: 5 – 4 – 3 – 2 – 1
2 flétny – 2 hoboje – fagoty – chalumeau – 2 trubky – 2 lesní rohy
varhany – theorba – tympány
sbor: 16 pěvců SATB

 

Délka programu:

2 hod.


Zelenkovo Theatrum funèbre

 

Zelenkova hudba ke smutečním obřadům za Augusta Silného odhaluje nejpůsobivější tvář velkolepého barokního divadla smrti. Člověk v hlavní roli na scéně toho divadla uposlechne výzvy slov pětadevadesátého žalmu úvodní antifony Invitatoria Králi, pro nějž všichni žijí, pojďme se klanět“ a sklání svoji hlavu před Bohem a majestátem smrti. Invitatorium představuje impozantní více než desetiminutový jednolitý hudební blok, který svojí atmosférou a intenzitou snese srovnání snad pouze s úvodním sborem Janových pašijí Johanna Sebastiana Bacha (Herr, unser Herrscher). S temnou atmosférou Officia, semknutého neúprosným rytmem střídání lekcí a responsorií a přísného kontrapunktu s gregoriánským chorálem, kontrastuje příkře oslnivost a zvuková rozmanitost Requiem. Zádušní mše již není výhradně smuteční hudbou, ale především předzvěstí vzkříšení a apoteózou zesnulého panovníka, jehož lesk dvora obdivovala celá Evropa. Zelenka naplno využívá možností instrumentace, jaké mu skýtalo obsazení dvorní kapely s nezbytnými klarinami a lesními rohy a koncertantně užitými flétnami, hoboji a fagoty. Zvláštní sólistickou roli má v Requiem i v první lekci Officia chalumeau. Nástroj, který se především ve Vídni a v Drážďanech používal k vyjádření smutku a nejniternějších afektů, nechává Zelenka zaznít v působivém dialogu se sólovými hlasy.

 

Rekonstrukce díla

 

Dochovaný materiál Officia defunctorum a Requiem však skýtá řadu otázek.  V rukopisné partituře Saské zemské knihovny (Sächsische Landesbibliothek) se zachovalo Officium defunctorum bez lekcí druhého a třetího nokturnu a dále části Introitus, Kyrie eleison, Sekvence, Offertorium a Agnus Dei  z Requiem. Části Sanctus a Benedictus se zachovaly pouze v neúplných hlasech, přičemž zcela chybí obvyklé opakování části Osanna in excelsis po Benedictus. Podoba rukopisné partitury Offertoria Domine Deus obsahuje řadu korektur a nejasností a ani dobová kopie z ruky Govanniho Alberta Ristoriho (taktéž Sächsischen Landesbibliothek) nedovoluje pro špatný stav pramene spolehlivou rekonstrukci. Ve sbírce Českého muzea hudby se však nachází tzv. Horníkova sbírka, pocházející z pozůstalosti českého skladatele Václava Jana Tomáška (1774–1850), která obsahuje mimo jiné kopii kompletní partitury Zelenkova Requiem. Tento opis ze začátku 19. století zahrnuje jak chybějící Osanna II, tak Offertorium Domine Jesu a byl pořízen zřejmě na základě dnes neznámé předlohy jiné, pozdější verze. Části Benedictus a Agnus Dei jsou totiž odlišné od původní Zelenkovy předlohy a jsou svěřeny sboru, zatímco v původní verzi se jedná o sólové árie. Při rekonstrukci díla jsme považovali za výchozí Zelenkův rukopisný materiál z roku 1733 a opisu z Horníkovy sbírky jsme použili pouze pro rekonstrukci Offertoria a doplnění nezbytného Osanna II.

 

text: Václav Luks

 

Král je mrtev...
Smuteční ceremonie a hudba po smrti Augusta Silného


Když saský kurfiřt a polský král Friedrich August I. (August II.) – dodnes nazývaný August Silný 1. února 1733 ve Varšavě zemřel, rozletěla se zpráva o smrti panovníka po celé zemi a do Drážďan dorazila o tři dny později. Jeho syn nechal okamžitě zavřít brány města a zde umístěná vojska odpřísáhnout věrnost. 8. února byl vyhlášen státní smutek, který umlčel hudbu a zvony v celém Sasku až do 2. července téhož roku. Současně začal dvůr připravovat rok trvající dvorní smutek a velkolepé pohřební slavnosti. K tomu náleželo zřízení smutečního řádu a vyplacení tzv. smutečného příslušníkům dvora, aby se tito mohli náležitě předpisově ošatit. To vše byl běžný postup i při jiných dvorních a státních smutečních událostech a správa dvoru se tak mohla opřít o množství předešlých zkušeností. Protože však Agust Silný nebyl pouze saský kurfiřt, ale též polský král, který mimo jiné přestoupil na katolickou víru, musela být přijata některá nová opatření. Tělo krále bylo nakonec pohřbeno až 25. ledna 1734 v krakovském dómu, zatímco srdce panovníka bylo uloženo v pouzdře do krypty (starého) katolického kostela v Drážďanech. Tím odpadl pro protestantský rod Wettinů obvyklý pohřeb ve freiberském dómu, který býval doprovázen smuteční bohoslužbou ve všech kostelech Saska. Jednání s konsistoří o odpovídajícím průběhu obřadů potřebovala svůj čas a teprve 27. března 1733 byl určen 14. duben 1733 datem vlastní smuteční ceremonie probíhající v celém Sasku. Tradičně navázalo na smuteční bohoslužby první ze šesti obřadů tzv. uctívání erbu Saska, který se konal následující dopoledne.  Proto mohly být vlastní slavnostní smuteční obřady v katolickém dvorním kostele zahájeny bohoslužbou matutina (jitřní bohoslužba) 15. dubna, která se ovšem konala v odpoledních hodinách. V dopoledních hodinách tří následujících dní bylo celebrováno slavnostní requiem. Zkomponováním hudby pro smuteční obřady byl pověřen kontrabasista dvorní kapely Jan Dismas Zelenka (1679–1745). Ten počínaje rokem 1726 postupně přebíral řízení hudby dvorního kostela a po smrti Johanna Davida Heinichen (1683–1729) se stal úřadujícím kapelníkem, aniž by kdy obdržel oficiální titul. V Zelenkou vlastnoručně vyhotoveném soupisu děl provozovaných v dvorním kostele nacházíme u položky Requiem poznámku: Requiem, napsané (ó, bolesti) pro exequie mého pána, nejjasnějšího krále polského, kurfiřta saského, Friedricha Augusta…v největším spěchu komponováno. NB: Předchozího dne, tzn. 15. dubna, bylo u s největší nádherou vyhotoveného ,castrum dolorisʻ slouženo Officium za mrtvé, pro které jsem v největším spěchu musel zkomponovat Invitatorium, Lekce a Responsoria. (originál latinsky). Vezmeme-li v úvahu, jak komplikovaně byl hledán termín smutečních obřadu, je pochopitelné, proč Zelenka pracoval „v největším spěchu“. Pro smuteční slavnosti bylo ve starém katolickém kostele (přestavěném roku 1708 z původního operního divadla „am Taschenberg“) postaveno castrum doloris (katafalk) ozdobené erby Augustem ovládaných zemí a nápisy oslavujícími ctnosti zesnulého panovníka. Idealizované vyobrazení tohoto castrum doloris v Hoff- und Staats-Calender Auf das Jahr z roku 1735 však navozuje představu většího prostoru, než jaký až do roku 1751 dvorní kostel skýtal.

 

Ke smutečním obřadům za katolického panovníka v 18. století náleží nejen slavnostní requiem, ale také denní modlitby (liturgie hodin neboli hodinky), které pocházejí původně z klášterní praxe, a mezi nimiž ze tří nokturnů sestávající matutina (jitřní modlitby) zujímala mimořádné postavení. Ačkoliv se původně tyto bohoslužby konaly v nočních nebo velmi brzkých hodinách, byly v Drážďanech slouženy zpravidla odpoledne předchozího dne. Stejně tak tomu bylo i 15. dubna 1733, kdy bohoslužby začaly v 15.30 h. První nokturn otvírá invitatorium (pozvání k modlitbě), po něm následují tři žalmy a tři lekce (čtení) s odpovídajícími responsorii. Druhý a třetí nokturn jsou vystavěny stejným způsobem. V souladu s určením jsou čtení vyňata ze starozákonní knihy Job a pojednávají o lidské zranitelnosti a nuznosti před Bohem tváří v tvář smrti. Na tato čtení odpovídají responsoria, která prostřednictvím textů Starého i Nového zákona vyslovují naději na vykoupení. Zemřelému panovníku je skládána poklona (stejně jako v následujícím requiem) s malými textovými úpravami. Místo obecné modlitby za mrtvé je zde modlitba určena výhradně jemu a obvyklé „Odpočinutí věčné, dej jim, Pane“ je změněno na „Odpočinutí věčné, dej mu, Pane“. Ve všech analogických místech je pak užito jednotné číslo namísto množného. Na začátku prvního matutina nesmí ovšem ani na pohřební slavnosti za vládce chybět opakující se verš výzvy „Králi, pro nějž všichni žijí, pojďme se klanět“.

 

Při matutinu byla figurální hudba užívána pouze v určitých částech. Zelenka zpracoval figurálně Lekce i Responsoria prvního nokturnu, včetně úvodního Invitatoria. Naproti tomu žalmy byly v Drážďanech zpívány obvykle jednohlasně, takže vznikl proměnlivý rytmus střídání figurální hudby a chorálu. Invitatorium je nejrozsáhlejší částí a otevřením bohoslužby, ve kterém skladatel sjednotil tón nářku a modlitby se zvukomalebnými vyobrazeními jako je tomu například u propojení s textem „Jeho je moře, on sám je učinil“. Responsoria jsou komponována převážně v tradičním polyfonním stylu stile antico a instrumentální hlasy zde pouze zdvojují hlasy vokální.  Tři čtení (lekce) prvního nokturnu jsou oproti responsoriím komponována pro sólistu s doprovodem smyčcových nástrojů v kombinaci se sólovými dřevěnými dechovými nástroji. Jak samozřejmou součástí figurální hudby byl gregoriánský chorál, vidíme v citacích chorálu v Invitatoriu a v třetím, šestém a devátém Responsoriu, stejně jako v Requiem. Přímé vzory pro tento druh kompozice najdeme především v prostředí vídeňského dvora, kde Zelenka studoval v letech 1716–19 u tamního kapelníka Johanna Josepha Fuxe (1660–1741). Kromě toho zkomponoval Zelenka v letech 1722–23 Lekce a responsoria velikonočního týdne (ZWV 55), která s ohledem na určení připomínají svým charakterem lekce a responsoria Officia defunctorum. Význam vlivu vídeňského císařského dvora na praxi provozování katolické liturgické hudby v Drážďanech byl mimořádný již díky tomu, že kurfiřtka (a později královna) Maria Josepha byla habsburského původu, a byla to právě ona, kdo s rozhodující měrou pečoval o podobu bohoslužeb ve dvorním kostele. Na této nahrávce jsou zaznamenány veškeré Zelenkovy kompozice k matutinu Officia za zemřelé. Ve druhém a třetím nokturnu jsou lekce zpívány chorálně tak, aby byl naplněn smysl střídání lekcí s responsorii a vznikl pro posluchače smysluplný celek. Stavba Officia za zemřelé dnes nejspíš není součástí obecného povědomí, avšak biblické texty společně se Zelenkovou hudbou mohou zprostředkovat atmosféru rozjímání o smrti bez ohledu na rámec původního určení díla.

 

V těžší pozici jsme ovšem u mše za zemřelé, komponované ke stejné příležitosti. Kdo uznává Mozartovo Requiem nebo jemu podobná díla jako měřítko pro kompozici tohoto druhu, bude přinejmenším zpočátku překvapen nádhernou zvukovostí Zelenkovy hudby se zářivými party trumpet a lesních rohů. Vzhledem k rozšířené představě o duchovní hudbě je i zde třeba nejdříve zmínit stavbu bohoslužby. Jedná se o mši, jejíž speciální texty přinášejí do slavnosti eucharistie myšlenky na mrtvé. Také při této mši mohou být části, které nejsou vyhrazeny celebrujícímu knězi, zpracovány figurálně. Pokud k takovému ztvárnění textů došlo při příležitosti pohřbu panovníka, vyvstávaly na dílo, které tak podléhalo nárokům dvorní ceremonie, zvláštní požadavky. Trubky a tympány byly na barokním panovnickém dvoře nedílnou součástí slavnostní mše sloužené o významných svátcích. Při requiem byly však trubky většinou opatřeny dusítky (con sordino). Stejně jako lesní rohy je však Zelenka používá pouze na vybraných místech – na velkolepém začátku Introitu, ve druhém Kyrie, na začátku a na konci Sekvnce, v Sanctus a na konci v Communiu, kde se vrací hudba vstupního Introitu. Celé dílo žije přebohatou instrumentací a skladebně-technickými kontrasty. Z nich je třeba zmínit temný začátek Requiem aeternam přicházející po vznosném instrumentálním úvodu, stejně jako časté střídání stručných sborových částí s rozsáhlými sóly v Sekvenci. Po niterném duetu altu a tenoru Recordare Jesu pie následuje chromatická Lacrimosa – fuga, ve které Zelenka použil vlastní, již v roce 1723 zkomponovanou hudbu responsoria Ecce vidimuseum určeného pro první matutinum na Zelený čtvrtek. Sekvence se uzavírá za lesku trubek, avšak poslední textový úsek Dona ei requiem je opakován v pianissimu pouze samotným sborem. Zelenka neváhá použít všechny dostupné prostředky počínaje vzácně používaného chalumeau, až po využití barvy dvou fagotů jako podbarvení textu „ne cadant in obscurum“ (aby neupadly do temnosti). Hudba Officia za zemřelé a Requiem za Augusta Silného tak náleží nejen k jeho nejpozoruhodnějším skladbám, nýbrž je ztělesněním stylové šíře, určitým znakem drážďanské dvorní hudby v letech 1720–33, kdy liturgická hudba hrála díky absenci opery dominantní roli. O rok později, 1734, nastoupil do služby ve funkci dvorního kapelníka Johann Adolf Hasse (1699–1783). Ten pak ovládl se svými operami a oratorii podle nejnovější italské módy drážďanskou hudební scénu. Zelenka obdržel teprve roku 1736 titul „Kirchen-Compositeur“ a nadále se věnoval příležitostně vedle Hasseho, Giovanniho Alberta Ristoriho a Tobise Butze vedení liturgické hudby. V témž roce začal také s kompozicí svých introvertních pozdních děl, mezi něž patří pět velkých mší, dvoje Loretánské litanie a jedno Miserere. Již nikdy nedostal Zelenka příležitost komponovat hudbu k události podobného společenského významu, jako byl pohřeb Augusta Silného, a již nikdy neměl možnost využít veškerých dostupných prostředků pro vyjádření hudební velkoleposti.

 

text: Gerhard Poppe

překlad: Václav Luks

Odběr novinek

Collegium1704 Vám bude zasílat tyto informace:

Vyhledávání

FB Twitter You Tube flickr gr Pro cleny
Collegium 1704 o. p. s. Mánesova 813/4, 120 00 Praha 2 Tel: +420 246 052 456 E-mail: info@collegium1704.com